3. INTERKULTURNÍ VÝCVIK

3.1 Výcvik interkulturních kompetencí 

V anglicky psané literatuře se setkáme nejčastěji s pojmem „cross–cul–

tural training“. Do českého jazyka tento výraz lze volně přeložit jako inter–

kulturní (mezikulturní, transkulturní apod.) výcvik, ale v našem pojetí se

jedná spíše o výcvik interkulturních kompetencí. Pro systematizování vý–

cviku interkulturních kompetencí a senzitivity („Intercultural training com–

petence model“) jsme vymezili tři základní oblasti, na něž se budeme sou–

středit ­ kognitivní, afektivní a behaviorální kompetence.

Výcvik interkulturních kompetencí pomáhá v získávání kulturní senziti–

vity a lze ho definovat jako „učení členů jedné kultury způsobům efektivní

interakce s členy cizí kultury tak, aby docházelo během této interakce k mi–

nimálním neporozuměním“ (Harris, Moran, 1991, str. 296). Kontakt s pří–

slušníky odlišných kultur dává jedinci možnost uvědomit si vázanost vlast–

ního myšlení, cítění a jednání na příslušný kulturní vzorec, otevírá mu

možnost k sebereflexi (Krewer, 1992). V našem výcvikovém programu

však nejde pouze o efektivní interakci, ale především o prohloubení sociál–

ních i osobnostních předpokladů pro práci v interkulturním prostředí.

Je mnohem lepší, pokud takovýto výcvik probíhá v interkulturní sku–

pině. Jak vyplývá z výše uvedeného, mnohem lépe dochází k sebereflexi

a uvědomění si vázanosti na vlastní kulturu. Z vlastní zkušenosti můžeme

konstatovat, že výcvik funguje i u kulturně homogenní skupiny, ale má tro–

chu jiný ráz a i funkci. Práce v interkulturní skupině je živější a dává bez–

prostředně více „interkulturních“ impulzů. 

Cílová skupina, pro niž je výcvik určen, může být v podstatě jakákoliv.

Může se jednat o manažery, učitele, studenty, úředníky, lékaře či zdravot–

nický personál, diplomaty apod. Je vždy samozřejmě nutné přizpůsobit ná–

141